Pamatuji si ten den,
kdy jsem poprvé přišel k vám,
byl to jako krásný sen,
byl jsem tenkrát tolik sám.
Dlouhé, statné nohy vás nesly,
když jsem prvně spatřil vás,
hlavy vaše ladně klesly,
když začali jste se pást.
Mohutné plece vzduchem se dmuly,
a já omámen vás sledoval,
v paprscích bledé luny,
a tiše se s vámi radoval.
Najednou jste své hlavy zvedli,
plavé hřívy se za svitu leskly,
a do lesa jste mě vedli,
hnali jste ode mě pryč mé stesky.
Omámen jsem vás sledoval,
ta silná těla, samý sval,
v tu dobu v lese klid panoval,
když jsme šli lesem dál a dál.
Svoboda z vašich kroků byla cítit,
ta, po které tolik toužím,
nevěřil jsem, že se necháte chytit,
zatímco já se životem soužím.
A pak se vrátil jeden z vás,
k malému chlapci v temnotě,
a přinesl mi sedm krás,
nenechal mě v slepotě.
Hlavu svou ke mě sklonil,
polibek jsem mu chtěl dát,
při tom jsem slzy ronil,
on byl vše, co jsem si mohl přát.
Nový přítel v cizí zemi,
rychlý a svobodný tu stál,
já sám mezi vámi všemi,
v slzách jsem se smál.
Cizí lidé mou rodinou byli,
a já křičel: "Ne! Dejte mi chvíli."
To už jsme tu ale s vámi žili,
od domova ne jednu míli!
Proto jsi tak drahý, koni můj,
jsem tu sám cizí v cizí zemi,
prosím, neoupouštěj mě, při mě stůj!
Nenech mě samotného mezi všemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat