krutým světem chodím,
život není žádný med
a já tu slzy roním.
Vidím růži bělostnou,
však led se na ní třpytí,
vidím ji tak žalostnou,
snad život ještě chytí.
I utrhl jsem růži z ledu,
a bolest v hrudi pocítil,
když bludné kroky sněhem vedu,
snad v cíli jsem se nezmýlil.
A růže jako sklo se leskne,
stesk mou duši svírá,
když mé tělo k zemi klesne,
pryč je moje víra.
Kam se poděl přesný směr,
kudy cesta má to vede,
přede mnou se prve skvěl,
teď mám všechno šedé.
I růže v ruce mé tu zmírá,
když ji v dlani tisknu,a krev mi z rány vřele stírá,
když na zem sebou třísknu.
Němé oči k obloze teď hledí,
chlad otupil celé moje tělo,
bolest, smutek, zůstávám tu v šedi,
život...tolik by to chtělo.
A růže tiše v mrtvé dlani pláče,
ledovým kvítím svým mi zvoní,
volá: Nespi mi tu ospalče,
copak nevíš, jak život krásně voní?
A hluché uši pro ten zpěv jen žijí,
ve věčnosti hledí v oblohu,
již nevnímají nářek růže chvíli,
ne, já mrtvý už dál nemohu.
I růže zdlaně krve saje,
žalem nad mrtvým se sklání,
vítr se sněhem si s vlasy hraje,
v té široširé bílé pláni.
A růže pije, krve nasává,
mrtvé tělo zimou celé bledé,
růže, bílou růží býti přestává,
a tělo...to uchránil čas v ledě.
V rudá kvítka poupě odělo se,
mrtvý mrtvým zůstává,
kam to lidské teplo podělo se,
co ta bledá postava.
A tak rudá růže v bílé pláni kvete,
mrtvého u svých nohou stráží,
zaplač i ty krutý světe,
jen člověka k zemi srážíš.
Žádné komentáře:
Okomentovat