Sedím v temném koutě bez oken,
sám ztracen a bezmocen.
Zírám na své ruce prázdné,
v hlavě hledám vzpomínky spásné.
Vidím sníh a slyším smích radosti,
tenkrát tam nebyly žádné starosti.
Žádný dětský pláč a stesk,
jen život a jeho třpytivý lesk.
To vše už dávno zmizelo,
a celou dobu mi to chybělo.
I nyní, když ve stínech sedávám,
vím, že situaci nezvládám.
kde je ten můj světa lesk?
V cizí zemi s cizím jazykem,
ústa se mi plní bolestným vzlykem.
Sedím sám ve škole cizinců,
plné princezen a pyšných princů.
Ve stínech sedím a tebe svírám
do prázdných stránek se ti dívám.
Sešite můj prokletý,
tyhle básně z tebe nikdy nevzletí.
Deník, stejně jako ty jsi drahý,
to jen vy dva znáte moje vrahy.
Do tvých stránek srdce svěřuji,
v důvěru někoho potřebuji.
Deník zas moji mysl hýčká,
hraje si na důvěrného staříčka.
Chci domů do rodného Ruska,
tohle tady je jen pustina pustá.
Chladné zdi toť cela moje,
plná gobelínů a lesklé zbroje.
Školou mi je toto místo,
svoboda vůbec není blízko.
Bratr ztracen v těchto zdech,
a já, jako bych tu už zdech.
Ani pes po mé bídné duši neštěká,
ne, nemám tu blízkého člověka.
Duše má jen sama mezi zdmi tu bloudí,
vzlyky bezmoci ze sebe loudí.
Žádné komentáře:
Okomentovat