Už to bylo dávno, kdy se tohle událo. Tak dávno, a přesto Niky nikdy nezapomněl na jednoho ze svých nejlepších přátel. Na anglického chlapce ztraceného v zemi věčného ledu a mrazu. Ještě dnes si pamatoval, jak ho před lety z povzdálí okukoval. Sledoval ho od okna školky, jak si to sklesle kráčí k oné budově. Ano, to už to byl nějaký ten pátek, co ho sledoval, ale jinak ho černovlasý chlapec zaujal už od prvního dne, kdy do školky vešel po boku matky.
Tenkrát si s bratrem a dalšíma dvěma kluky hrál s autíčky a lítal s nimi po koberci, když se otevřely dveře a krom několika sněhových vloček do místnosti vešla drobná žena tak nepodobná místním ruským ženám s jemnými rysy a ještě jemnějším vystupováním. A vedle této ženy stál on. Stejně jemně vypadající černovlasý, modrooký chlapec, který se zoufale přidržoval máminy sukně. Zvědavě ty dvě nové bytosti sledoval, zatímco mu hračky autíček zůstaly klidně ležet v klíně. Po chvíli žena odešla a zůstal jen chlapec, kterého vychovatelka představila jako Adriana. Bylo tu i pár odvážlivců, kteří šli vyzvídat, ale chlapec se jen stáhl a zůstal sedět u okna až do doby, než si pro něj přišla maminka.
Od toho dne si ostatní chlapci začali černovlasého dobírat a i se mu posmívat, když viděli, že se nebrání. Nikolaj se dlouho držel stranou, protože se ostatním klukům chlapec nelíbil a tvrdili o něm, že je divný. To ale Nikimu nezabránilo v tom, aby ho z povzdálí sledoval. Ať už si hráli nebo trpeve nadcházel čas, kdy měl Adrian přijít, vždy po něm pokukoval a když šel domů, tak ho s bráchou a nakrknutou partou (aby ne, když se dvě hvězdy party zajímají o toho divného cizince...) potajmu sledovali.
Mno u toho nezůstalo dlouho. Po několika týdnech na chlapce nakonec s úsměvem vybafnul. Za celý ten čas na něm nespatřil až tak nic divného. Jen to, že se s nikým nebavil. Díky ale bráchovi a rodičům měli teorii. Chlapec asi nerozuměl. Mno nejprve to zkusil rusky, ale když neodpovídal na: "Ahoj, jak se máš? Opravdu jsi Adrian?" přešel s ještě širším úsměvem na angličtinu. Musel se hlasitě tenkrát smát, když viděl Adrianův překvapený obličej. Od toho dne měli do party nový přírůstek. Jistě bylo to ze začátku pro všechny cizí a nepříjemné...mno pro všechny...Nikolaj s Kirilem byli rozhodně samý úsměv a lumpárna a po chvílích, kdy učili malého angličana rusky, následoval čas plný zábavy a po čase? Po čase už nebylo problémem, že Adrian byl cizinec. I ostatní kluci si zvykli a nakonec koulovačky a další bitky a hry probíhali ve společné harmonii.
Tyto chvíle sněžného štěstí jim vydrželi pouhé tři roky, než krásný sen začal postupně mizet. Po třech letech Nikolaj musel opustit Rusko.... Bylo to těžké loučení, kdy mu po tvářích i před Adrianem tekly slzy. Nechtěl pryč... Nicméně alespoň chlapcům zůstaly prázdniny, kdy se Nikolaj navracel zpět do své domoviny. I tak to už ale nebylo ono. Na tvářích mu z úsměvu mnoho nezbylo, a na lumpárny nálada už také nebývala. A tak si chlapci jen povídali, než o pár let později si dopopovídali úplně. Jen dopis na rozloučenou mu po něm zůstal, který tenkrát černovlasý chlapec musel předat Nikolajově babičce, jelikož přes školní rok byl opět v Anglii. Adrianově otci skončila v Rusku jeho práce vědeckého odborníka, a tak se se synem a ženou vraceli také zpátky do Londýna. Kam přesně? Tak to Niky netušil a nikdy už nezjistil. Od té doby se již víckrát neviděli...
Žádné komentáře:
Okomentovat