Nikolaj Aaron Andrejevič Alexejev

 Informace zde jsou více méně kopií mého původního životopisu na FelixFelicis!, nicméně profil této osobnosti je na různých hrách (ŽvB) nepozměněn.

PŮVOD: čistokrevný kouzelník

POBYT: blízké okolí Edinburghu (panství Catrioniných rodičů)

NEJOBLÍBENĚJŠÍ JÍDLO: boršť (tradiční ruská polévka)

NEJOBLÍBENĚJŠÍ ZVÍŘE: kůň

NEJOBLÍBENĚJŠÍ KNIHY: knížky o výkladech snů, Charles Baudelaire - Květy zla, knížky o chiromantii, Nikolaj Vasiljevič Gogol - Revizor

ZÁJMY: zajímá se o výklady snů, věštění a čtení z rukou a další okultní věci (zatím o tom nikdo neví... krom dědy Leannana), miluje ježdění na koni a létání na koštěti,

KOLEJNÍ PŘÍSLUŠNOST:---

KOUZELNÁ HŮLKA:---

LÉTAJÍCÍ KOŠTĚ:---

NEJOBLÍBENĚJŠÍ PŘEDMĚT:--- 

PODOBA PATRONA:---

PODOBA BUBÁKA: skotské příbuzenstvo krom dědy Leannana v čele s babičkou, všichni cosi drmolí skotsky...


VZHLED:

Nikolaj býval chlapec s usměvavou tváří. Dnes se však úsměv na jeho rtech hledá jen těžko. Přesto jeho dětský půvab nevymizel. Delší blonďaté vlasy má rovné a lehce zakrývají téměř celé vysoké čelo. Jeho pleť je sněhově bílá, jen jeho nosík a tváře jsou jemně pokryté popraškem světlounkých pih. Ledově modré oči se schovávají pod závojem černých řas a jejich rozdělovníkem je lehce širší, ale symetrický nos, jenž stráží posmutnělým rtům, které se dříve tak rády roztahovaly do širokého úsměvu. Statný krk navazuje na širší ramena a pokračují k pevné hrudi. Ač tento chlapec je vysoký, nedá se o něm říci, že je samá ruka a samá noha. Jeho postava je nadmíru symetrická a hezky rostlá. Nemá slabé hůlky místo rukou a nohou, ale je to zdravě vypadající a dobře živené dítě. Co se oblečení týká, jako dítě se věčně po svých výletech z venku vrací celý špinavý, nebo minimálně částečně, ale jen málokdy je takový dobrodruh, aby si něco poničil. A i přesto, že na své výlety používá spíše starší oblečení, do společnosti se obléká tak, jak se na rodinu jeho postavení sluší a patří. Přesto odmítá nosit skotské stejnokroje či něco, co s tím má společného. Do jeho vkusu nepatří nic výstředního, a tak se setkáte s na pohled obyčejným mudlovským (popř. kouzelnickým) oblečením, ale vysoké jakkosti.

POVAHA:

 Nikolaj býval usměvavý akční chlapec, který rád dělal s ruskými příbuznými všelijaké lumpárny. Rád běhal s kamarády venku a užíval si svobody, které při svých hrách spolu zažívali. Býval také dosti starostlivý a ochotný pomáhat. Miloval moc své rodiče, sestřičku, bratra a celou ruskou příbuzenskou větev, kdy se všemi strašně rád trávil svůj volný čas. Poté se ale musel přestěhovat do Anglie a jeho otevřenost a přátelskost vzala za své. Chlapec se začal uzavírat a byl nešťastný. V Anglii nebyla jeho rodina, chybělo mu rodinné teplo i ruský domov. Vše to bylo najednou pryč a on byl vržen do vírů nepřátelského koutku světa, který ho svazoval, a ve kterém neuměl plavat. Pozbyl svou schopnost vést a pomáhat sestřičce. Pozbyl schopnost být vzorem a být silným. Nakonec si v tom připadal opravdu sám. Nicméně ho nad vodou drželo vědomí, že jeho silný tatínek je na tom stejně, a když on si nestěžuje, sám mu v náručí plakat nebude. A tak plakal dlouhou dobu sám tiše zavřený v pokoji, než se se vším vyrovnal. Nicméně strach z příbuzných jen tak nezmizel. Jejich nepřátelský jazyk jej od nich odradil, a tak před nimi prchal pryč, nicméně nikdy ne daleko. Teprve díky své lásce ke koním, se ledy prolomily. Alespoň ve vztahu vnuka a dědečka, jelikož ten jediný se naopak od ostatních pokusil s chlapcem sblížit. Ze začátku byl Nikolaj z toho vykulený a nedůvěřivý, ale když se vše pomalu stávalo jejich zvyklostí, na jeho tváři se úsměv začínal objevovat častěji. Brzy se s dědečkem bavil jako s nikým jiným a bral ho jako součást své rodiny. Smáli se spolu a děda ho naučil jezdit na koni, zatímco se mu svěřoval a dědeček ho mírně vedl, jak se k věcem postavit. Tak alespoň dokázal dědeček odvrátit chlapcův děs z ostatních příbuzných, ale již nikdy nedokázal, aby je vnímal jako rodinu. Nicméně to nevadilo. I tak to byl velký pokrok. Jediné, v čem chlapec zamrzl, bylo získávání nových přátel. Místo toho zůstal uzavřeným a k dětem býval odtažitý, lehce nepřátelský a naježený. Bál se před nimi ukazovat vlastní strach. Místo toho radši rozvíjel svůj vztah se svým bratrem a malou sestřičkou, která se stala více jeho kamarádkou, než kdo jiný. Nicméně již nikdy nebyl schopen se vrátit do své pozice silnějšího brášky, který jí pomáhal vést. Jen jednou a to, když jí učil jízdě na koni. V jiných případech to tomu muselo být vždy právě naopak. To Kiril a Irina museli často vést jeho, alespoň co se vztahů s cizími lidmi týkalo. I tak ale smutek a pocit opuštěnosti nevymizel, stejně jako uzavřenost. Nicméně nemá ani tušení, jak tyto věci vůbec překonat. Ale i tak je tu dost hezkých vlastností a vzpomínek, který bolestné zkušenosti a následky kompenzují.

MINULOST:

Jeho příběh se začal psát tenkrát, když jedna mladá dívka odjela do Ruska za svou životní láskou a největší fascinací, za ukrajinským železnobřichým drakem, pro kterého měla obrovskou slabost. Její nevídaný zájem o nebezpečné tvory jí zároveň přivedl do náruče jednoho okouzlujícího mladého muže, se kterým dala vzniknout novému životu. Tedy…hned na začátek rovnou dvěma. A Andrej, jako správně vychovaný gentleman dodatečně požádal svou vyvolenou o ruku. Svatba se nakonec konala v Petrohradu, kam se sjely oba dva rody, jak příbuzní nevěsty, tak i ženicha. Určitě začátky pro manžele musely být těžké. Zvláště, když i Catriona byla svými vlastními rodiči milována a musela se jich, a oni jí, vzdát. Nicméně bylo dohodnuto, že jakmile dětem bude osm let, vrátí se Catriona s nimi i se svým manželem zpět do Anglie, kde si vybudují také rodinné štěstí a kde děti budou studovat v nejlepším případě ve škole čar a kouzel v Bradavicích. Do té doby ale žila mladá rodina u příbuzných v Rusku, kteří byli velice milí a přátelští. Bylo to požehnané prostředí pro vývoj a růst dvou malých chlapců, kteří se krátce po svatbě mladému páru narodili. Jeden chlapec s ryšavými vlasy a jménem Kiril Cyrus a druhý s vlasy blonďatými, jak sluneční paprsky se jménem Nikolaj Aaron. Ano, tento příběh vypráví právě o tomto chlapci, druhorozeném a jen o pár minut mladším bratru Kirila Cyruse.
Na rozdíl od Kirila, Nikolaj svůj kouzelnický potenciál dlouho neprojevil. Až si i rodiče mysleli, že se bohužel narodil bez schopností, i když to na lásce k němu nikdy neubíralo. Pravdou bylo, že Nikolaj na rozdíl od Kirila až do osmi let neměl žádný podnět pro to, aby kouzlil. Zvláště když od svého staršího brášky nebyl vybíravý a snědl téměř cokoliv až na játra či ledvinky a kupovaný kečup. Takže neměl potřebu nad rámec svých fyzických schopností řádit tak jako on. A tak po dobu, kterou strávil v Rusku, žil jako bezstarostný obyčejný chlapec, který rád s úsměvem si hrál s bratrem či lítal ven za kamarády, se kterými vyváděli spoustu rošťáren. Když chlapcům byly tři roky, maminka jim začala vyprávět o malé sestřičce, která se plánovala brzy vyloupnout na svět. Na rozdíl od Kirila, byl z té myšlenky nadšený. Neustále chodil maminku okukovat a ptal se, kdy už mu dá sestřičku. Po nějaké době maminka odjela a pak se vracela hezky štíhlá s drobným balíčkem v rukou. Ano, chlapci měli jak rozkošnou maminku, tak nyní i sestřičku a Nikolaj, jako přesný opak Kirila, jí často chodil do postýlky okukovat. Byl z ní celý unesený. A jak všichni tři společně rostli, nakonec si i Kiril dívku oblíbil. Poté si již spolu hrávali, stavěli pyramidy z kostek či jako vzorní starší bratříčkové dívku učili, co a jak dělat. A zatímco se Kiril opravdu nacházel v tom, co měl rád, Nikolaj stále jen dlouho a marně tápal. Popravdě to spíš vůbec neřešil. Zatímco se jeho bráška topil v knížkách, on s radostí řádil s kamarády či se sestřičkou venku. Zjistil totiž, že být volný, je daleko větší zábava. Možná i z toho důvodu miloval létání na koštěti, na kterém se svou drobnou sestřičkou pořádal závody. Jediné, co bylo jisté, bylo to, že oba vždy v tomhle překonají Kirila, který se výšek či úrazu bál víc, než aby se mohl z takového pocitu svobody bavit stejně jako oni, kterým nějaký úraz a nebezpečí bylo úplně jedno. A i přes to, že vyrůstali v Rusku, matka nezapomínala na slib a plány do budoucna.Vzorně a trpělivě učila své děti alespoň anglický jazyk, jenž byl úředním jazykem (na rozdíl od skotštiny) a který budou ve škole čar a kouzel potřebovat. Nutno poznamenat, že s ním Nikolaj opravdu bojoval. Měl rád zvučný ruský jazyk. Nerad se učil ten anglický, protože se obával, že jednoho dne by díky němu mohl zapomenout na svou milovanou ruštinu. Co se jeho citlivé osobnosti týkalo, zamiloval si své rodné Rusko až do morku kostí, takže se obával dne, kdy by o svou lásku mohl přijít. Čím víc byl starší, tím ty obavy rostly, ale již si je tolik nepřipouštěl. A díky Catrionině obrovské píli a snaze nakonec i Nikolaje přiměla, aby doma nemluvil jen rusky, ale aby si zažíval i angličtinu, kterou nakonec stejně jako bráška uměl mluvit plynně, jako kdyby mluvil rusky. A postupem let se i doma začalo mluvit o tom, že se blíží čas na studia v Anglii. Nikdy o tom nechtěl slyšet. Nechtěl do Anglie. Byl rád doma v Rusku. Stále se pokoušel rodiče uprosit, ať do Anglie nejedou, ale nakonec tak i přese vše odjeli. Nikolaj měl slzy v očích, když musel pryč z domova, který v Rusku měl. Na rozdíl od Kirila a Iriny mu trvalo velice dlouho, než přestal žadonit o návrat domů a vždy, když je příležitost, milerád se jí chopí, aby se vrátil do domova, který byl nucen kvůli své „kariéře“ opustit.

Na rozdíl od Kirila si Anglii nikdy nezamiloval. Přišla mu až příliš děsivá a chladná. Možná ještě o to víc, když na něj jeho Angličtí příbuzní vybafli skotštinou. Ustrašeně se začal stahovat do sebe. Již si nehledal přátele a ještě méně chtěl poznávat své příbuzné, kteří na něj pořád chrlili spoustu nesrozumitelných slov. Nechtěl znát Anglii, její kulturu, návyky a zvyky. Tiše snil o svém Rusku, o sněhu, který tolik miloval a o rodině, kterou tam zanechal. Stejně jako v Rusku, i v Anglii žili se svými prarodiči. První setkání s nimi bylo…hrozné. Pořád něco mluvili a něco po nich chtěli, než poznali, že jim vůbec nerozumí. Zvládal akorát bezmocně zvedat hlavu k matce, která mu vše překládala, ale i tak nakonec večeře proběhla mlčky a byl opravdu vděčný, když mohl utéct do svého pokoje, kde proplakal téměř celou noc. Další dny se absolutně nic nelepšilo. Byl rád, že tu s ním byli jeho rodiče a sourozenci, jelikož ti jediní ho uklidňovali a drželi v relativním bezpečí. Vždy si pečlivě hlídal, aby v přítomnosti ostatních příbuzných byl vždy alespoň s někým z nich. Nejvíc ale miloval chvíle, kdy byla rodina sama. Jen on, bráška, sestřička a rodiče. Byly to chvíle k nezaplacení. Rodiče vyprávěli o svých zážitcích z práce na ministerstvu, kde nyní oba pracovali. Bylo to uklidňující, protože jen v takové společnosti se rodiče vraceli k ruskému jazyku a on nadšeně s nimi v něm hovořil. Když se ale stala ta nejhorší možná možnost, kdy zůstal absolutně sám s příbuznými, kteří na něj mluvili skotsky, byl až zoufale ustrašený. Teprve v tu dobu se začaly projevovat jeho magické schopnosti pořádně než jen letem na koštěti. Ve svých stavech zoufalosti se jeho osobnosti dokázalo tvořit obrazy sebe sama. A zatímco dávno utíkal dveřmi pryč z domu, prarodiče se mohli kochat obrazem jeho postavy, která se po chvíli rozplynula. Ano, utíkal ven, jelikož si zamiloval svobodu. Tu miloval už v Rusku, ale i v Anglii si našel něco, co si ho získalo. Byli to dědečkovi koně. Pokaždé utíkal k nim. Pohled na ně ho uklidňoval a přiváděl k úsměvu, což na jeho tváři moc často vidět nebylo. I dědeček se toho všiml. Jednou za ním přišel, když zrovna tajně jednomu z nich podával jablko. Div nevyletěl šokem z kůže, když dědeček začal na něj mluvit anglicky. Bylo to…bylo to poprvé, co mu nepřišel tak děsivý. Chvíli na něj nejistě koukal, ale poté se váhavě sám rozpovídal. A tak se jim z toho stal zvyk. Vždy spolu u koní si povídali anglicky o tom, co Nikolaj za ten den zažil. Dokonce mu tak i dědeček vysvětlil, že se nemusí bát babičky a ostatních, takže nakonec přestal i v jejich přítomnosti utíkat z domu. Jen stál, dokud mu jasně nenaznačili, co po něm chtějí, protože nerozuměl ani slovo a popravdě měl ke skotštině takový odpor, že ani po tom netoužil. Nicméně s dědečkem se velice sblížil. Vyváděli spolu různé lumpárny a navíc ho děda naučil i jezdit na koni. Ano, od té doby se dokázal opět smát a být šťastný. Chtělo to celou dobu jen najít cestu. Jediné, co i tak nedokázal, bylo si najít ve Skotsku kamarády. Žádné z dětí nechtělo mluvit anglicky, a tak když spustili skotsky, Nikolaj se radši stahoval. Byl kvůli tomu na děti mrzutý, naježený a lehce nepřátelský, a tak se mezi ním a dětmi uzavřela jasná nepsaná dohoda o neútočení….bez přátel i bez nepřítele. V tomhle bratra nechápal, jak se může s nimi jen tak kamarádit. To radši byl sám. Tedy spíš využil příležitosti a unesl si svou malinkou sestřičku, se kterou si poté stejně jako v Rusku venku hrál a byl spokojený, kdy mu nic nechybělo. A tak to šlo pod domácí výchovou až do obdržení vítajícího dopisu do školy čar a kouzel v Bradavicích.